V úterý 20. ledna 2026 zemřel Jiří Hanika. Odešel s ním dlouholetý přítel. Přítel, kterého jsem si velice vážil, a který několikrát zásadně ovlivnil běh mého života. Poprvé jsem se s Jiřím setkal v roce 1985 jako student na Fakultě chemické technologie VŠCHT v Praze, na jednom z jeho předmětů. Byl vynikajícím pedagogem a skvělým chemickým inženýrem, což v kombinaci s jeho pověstnou laskavostí a vstřícností z něj činilo jednoznačně nejoblíbenějšího vyučujícího v našem ročníku. Z Jiřího přímo vyvěrala radost z této práce. Ve stejném duchu na něj takto vzpomínají celé generace studentů, kteří měli to štěstí, že z něj mohli čerpat nejenom zaujetí pro studovaný obor, ale i lidskost a kolegiální přístup. Absolvoval jsem všechny jeho předměty, s radostí a vzrůstajícím zaujetím pro obor. S jistotou mohu dnes prohlásit, že bez tohoto důkladného setkání s prof. Jiřím Hanikou a jeho příkladu, bych se po ukončení základního studia nerozhodl pokračoval v doktorském programu a věnovat se později vědeckému výzkumu. Již tehdy jsme se začali přátelit a diskutovali jsme nejenom o chemii, ale také o astronomii, vážné hudbě nebo Orlických horách. Získal jsem od něj první astronomický počítačový program, který ukazoval pohyby nebeských těles v reálném čase, probírali jsme dramaturgii Symfonického orchestru Československého/Českého rozhlasu, jehož byl Jiří celoživotním příznivcem, a vyprávěli si o nejhezčích cestách a místech Orlických hor.
Pamatuji si jako dnes, když za mnou Jiří přišel, krátce po Sametové revoluci, s tím, že by byl rád, kdybych se vydal alespoň na část svého právě začínajícího doktorského studia do zahraničí, nejlépe do Spojených států. Odpověděl jsem neurčitě, protože se mi tak daleko v žádném případě nechtělo. Jiří však záhy obstaral kontakty, získal oficiální dokumenty a potvrzení amerického stipendia, pomohl s přihlášením ke zkoušce TOEFL, to vše s jeho pověstným laskavým úsměvem a skromností. O několik měsíců později jsem již seděl v jedné z učeben SUNY Buffalo a poslouchal přednášky. V pozdějších letech jsem měl možnost delší dobu žít a pracovat ve Velké Británii, na Velšské univerzitě v Bangoru a na Imperial College v Londýně. Tato místa bych však bez SUNY Buffalo neměl šanci získat.
Po americké zkušenosti jsem se vrátil do Prahy na VŠCHT, kde jsme s Jiřím opět obnovili úzké kontakty, i naše zpravidla pozdně odpolední přátelské rozpravy. Začal jsem také přednášet. Jiří mi byl vzorem, který jsem především v přístupu ke studentům zcela nepokrytě a plagiátorsky kopíroval, ač jistě nedokonale. Řadu let jsme byli členy stejného ústavu na VŠCHT v Praze, tedy do roku 2004, kdy Jiří uspěl v konkurzu na místo ředitele Ústavu chemických procesů Akademie věd ČR (ÚCHP). Tuto významnou pozici zastával až do roku 2012. V roce 2008 jsem se rozhodl odejít z VŠCHT a přidat se k Jiřímu na ÚCHP. Vzápětí mě Jiří přivedl do vybraného spolku České společnosti chemického inženýrství, kde jsem poznal jejího předsedu, Jiřího Drahoše, bratry Wichterleovy a mnoho dalších. Dobrovolná práce pro ČSCHI se mi stala na mnoho dalších let nejen jednou ze zásadních aktivit mého odborného života, ale i velkou radostí a svým způsobem i silně vnitřně prožívaným štěstím. Bez Jiřího bych se s touto společností jistě minul, což si dnes, po více než 17 letech práce pro českou a evropskou chemicko-inženýrskou komunitu nedovedu ani představit. Právě v souvislosti s ČSCHI a jejími dvěma vlajkovými loděmi, mezinárodními kongresy CHISA a národními konferencemi CHISA, nemohu opominout další z Jiřího mimořádných lidských vlastností. Tou byla naprostá spolehlivost. Jiří měl po desetiletí na starosti posterové sekce a studentské soutěže. Pouhá skutečnost, že tyto položky zajišťoval právě on, znamenala téměř nulové starosti organizátorů.
Jiří Hanika měl mezi našimi i zahraničními chemickými inženýry úžasný kredit. Jeho jméno platilo za zlatou kreditní kartu v chemických a farmaceutických firmách po celé republice i na Slovensku. Jeho spolupráce a fakticky ústavní členství na Abo Akademi ve finském Turku byly takřka legendárními.
Někdy v první polovině roku 2022 si mně Jiří postěžoval na své zdraví a uvedl i diagnózu. Věřil však, že postup choroby nebude rychlý, a že se bude schopen, snad s nějakými omezeními, věnovat své práci i své úžasné rodině. Bohužel tomu tak nebylo.
Ve smutečním proslovu, při posledním rozloučení, Jiřího syn řekl, že tatínek měl zlaté srdce. Nevím, možná se mýlím, ale domnívám se, že tato slova jsou tím nejkrásnějším, co může potomek říci o svých rodičích.
Jiří Hanika byl laskavý a moudrý přítel. Přítel, jehož srdce bylo ze zlata.
Psáno pro Chemické Listy, v Praze, 31. 1. 2026
Petr Klusoň