Prof. Ing. Kamil WICHTERLE, DrSc. se narodil 11. 10. 1941 ve Zlíně. V roce 1963 vystudoval na VŠCHT v Praze obor procesy a zařízení chemických výrob a v roce 1964 nastoupil jako vědecký aspirant do tehdejšího Ústavu teoretických základů chemické techniky ČSAV v Praze (později Ústav chemických procesů AV ČR). Celý ústav v té době žil velkým projektem kyseliny tereftalové. Tato akce byla po mnoha zvratech a peripetiích politickým rozhodnutím zastavena, nicméně se na ní vyprofilovala řada nových výzkumných týmů. Vznikla tak i skupina nenewtonských kapalin vedená profesorem Jaromírem Ulbrechtem, kde Kamil začínal svou akademickou kariéru. Poté, co prof. Ulbrecht v roce 1968 emigroval, vedl skupinu Dr. Pavel Mitschka. Skupina byla odborně zaměřena na popis proudění a přenosu tepla a hmoty v nenewtonských kapalinách a později i na reologii suspenzí. Současně byla O. Weinem, V. Sobolíkem a K. Wichterlem věnována pozornost reaktorům s anomálním chováním toku. Pro potřeby diagnostiky byl vyvinut elektrodifuzní analyzátor proudění umožňující měřit vybrané hydrodynamické veličiny jedno- i vícefázových toků i v případě proměnlivého složení roztoku.
Spolupracovalo se běžně i s průmyslem, vždyť nenewtonské kapaliny a disperze se v chemickém průmyslu objevují na každém kroku. V malé skupině nemohla být přílišná specializace, každý musel více či méně ovládat celé vědecké řemeslo, ale časem přece jenom docházelo podle nátury k určité diferenciaci. Kamil většinou přicházel s problémy, Ondra Wein vymýšlel teorie a Vašek Sobolík se jako strojař podílel především na návrhu aparátů a experimentů. Zde je třeba říci, že Kamil byl bytostným založením inženýr. Nehonil se za publikačními body a různými indexy, i když jeho akademická erudice byla nezpochybnitelná. Hravá nátura se u něho přirozeným způsobem pojila s inženýrským instinktem. Vzpomínám na „vynálezcovské“ pátky, kdy jsme ve třech, s Jirkou Slezákem, u kafe přemýšleli o tom, co by se dalo vynalezt a proč se tak dosud nestalo. Další letmá vzpomínka se týká osmdesátých let, kdy se ústav svým konstrukčním a technickým oddělením podílel na řešení úkolu „Kontaktní čočky“, který vedl Kamilův otec, akademik Otto Wichterle. Kamil se tehdy zasloužil o zdokonalení procesu odlévání kontaktních čoček.
Tak plynul čas až do roku 1990, kdy po pádu socialistického zřízení odešla z ústavu řada pracovníků (podnikání, odchody za „lepším“ atd.). Došlo i k reorganizaci Oddělení chemických reaktorů a vzniká nové Oddělení vícefázových reaktorů vedené Jiřím Drahošem, kde je zařazena i bývalá skupina „nenewtonců“. Pro doktora Wichterleho začalo nové období akademické kariéry, už směl školit doktorandy a usilovat o pedagogické hodnosti. V roce 1994 se habilituje na VŠChT Praha v oboru chemického inženýrství a v roce 1997 se stává profesorem chemického inženýrství. V souvislosti s tím se v něm začíná rodit myšlenka o změně působiště a odchodu na tehdejší VŠB Ostrava. Kromě osobních důvodů hrálo jistě roli i to, že v průmyslovém ostravském regionu cítil potenciál pro rozvoj chemického inženýrství. Postupný odchod se odehrával v letech 1993 až 1998. I po přestupu na VŠB však zůstával v kontaktu se svým mateřským ústavem. Jeho zásluhou přišla na ústav řada schopných doktorandů z Ostravy. Za všechny mohu jmenovat prof. Ing. Marka Večeře, Ph.D.
Na závěr tohoto krátkého vzpomínání bych chtěl zmínit Kamila jako vynikajícího sportovce (dorostenecký přeborník ČSR v lehké atletice na 3 km, 1960), který miloval horské túry a pokud to šlo, nikdy nevynechal naši oblíbenou Konferenciu Slovenskej spoločnosti chemického inžinierstva v Tatrách. Byl to vynikající vypravěč a zábavný společník na společenských večírcích. Zcela zvláštní pozornost si zaslouží Kamilovo výtvarné nadání. Je tvůrcem řady zdařilých karikatur, které by si zasloužily výstavku v rámci ústavu. Mimo jiné nakreslil portréty ředitelů od Bažanta až k Punčochářovi, ale bohužel nevím, zda se všechny zachovaly. Navrhl i logo ústavu.
Nebudu zde vyjmenovávat řadu ocenění a úspěchů, která za ním stojí. To jistě udělají lépe kolegové z Ostravy. Mým cílem bylo vzpomenout profesora Wichterleho v souvislosti s ústavem, a to se snad částečně povedlo.
Čest jeho památce!
Miroslav Punčochář
